| Pravda, na té fotce v záhlaví jsem ještě "tlustý", tedy 111 kilo živé váhy, přece na sobě nebudu nosit mrtvou váhu, že, při výšce pouhých 182 cm. Poslední dobou jsem však od samých starostí poněkud zhubl. Asi o dvacet kilo. Pozná se to především na kalhotách, kůži a známých. Kalhoty padají , kůže je svrasklá a visí a známí na oko závistivě říkají: "Tys ale zhubl.", což zalichotí. O tom, co si myslí doopravdy, raději nepřemýšlím. Taky Likérce Božkov a Krušovickému pivovaru klesly příjmy. V současné době bydlím v malebné vesničce na úpatí bývalých křivoklátských hvozdů. Bývalých hlavně díky padesáti létům komunistické péče a dalším skoro patnácti létům aplikace progresívního kapitalistického lesnictví. Vesnice se jmenuje Svatá. Víc se o ní dozvíte na stránkách obce, pakliže je někdo někdy dodělá. Nicméně kapitola o historii obce tam už je.
Ne vždycky jsem bydlel na Svaté. Narodil jsem se v Uherském Hradišti, z čehož kdysi Gentleman usoudil, že jsem Moravák, a dokonce o tom napsal v Deníčku. Moravák nejsem, ale slivovicí křtěný jsem. Postupně, zčásti proto, že otec se vyznačoval tím, že každému říkal, co si myslí, což jsem po něm zdědil, takže jsme se co chvíli stěhovali, anžto s železnou pravidelností jako vděk za svoji upřímnost ztrácel zaměstnání, jsem vystřídal několik bydlišť. Namátkou si vzpomínám třeba na Čáslav. Ze Svaté, kde žiji dnes, pocházela moje maminka, hodná, pracovitá a trpělivá žena.
Já sám jsem jsem po skončení studií nastoupil dráhu úspěšného výzkumníka a budoucího vědce. Leč zděděná upřímnost a vrozená zvědavost nebyly za totáče, jak se dnes familiárně říká předchozímu společenskému řádu, zrovna chvályhodnými vlastnostmi, zejména byly-li aplikovány směrem k vlastním nadřízeným. Otázkou je, zda je tomu v dnešní době jinak. Mnohem méně výzkumný ústav, kam jsem poté, co jsme byl odejden z prvního, nastoupil, zrušili tři měsíce po sametové revoluci. Absence prostředků k obživě a dvě dcery mne přivedly k soukromému podnikání. Zůstal jsem u podnikání až doposud bez ohledu na veškerou snahu vládnoucích stran o jeho totální likvidaci a transformaci všech drobných podnikatelů na proletariát či bezdomovce.
Ve firmě, kterou jsme tehdy založili a která mimochodem dosud velice prosperuje byť dnes již beze mne, jsme začali vydávat časopis. Stal jsem se šéfredaktorem. ač jsem novinařinu nikdy nestudoval. Časopis rostl a vzkvétal až nakonec vytlačen Internetem a časopisovými velikány skončil. Já ještě žiju. Živím se prací, ač neustále věřím, že jednou budu vše pouze řídit a pracovat za mne budou jiní.
|
